Počátky hudby
Jako středověká hudba je označována evropská hudba, která se vyvíjela v závislosti na rozmachu křesťanství. Již v prvních stoletích po jeho vzniku se vytvářely různé formy jednohlasého liturgického zpěvu (chvalozpěvy, hymny ad.), jehož pozdějším vrcholem byl gregoriánský chorál. Z ryze duchovní hudby se v pozdním středověku posléze vyvinula i hudba světská, včetně lidové. V průběhu celého tohoto dlouhého období se dochází postupně k rozvoji vícehlasu, zdokonalování hudebních nástrojů i hudebního zápisu, který na jeho konci (tedy před nástupem renesance v druhé třetině 15. století) se již velmi přibližuje základům klasické notace.
Periodizace
Podle dominujících hudebních forem dělíme středověk na
Rané období
- Období jednohlasého zpěvu (4. – 10. století)
Vrcholné období
- Období raného vícehlasu (11. – 12. století)
- Notredamská škola (1150 – 1250)
- Ars antiqua (1250 – 1320)
- Ars nova (1320 – 1430)
Rané období
V období nejranějšího středověku byl asi nejznámějším autorem Hilarius z Poitiers (310 – 368). Hilarius používal melodií ariánských duchovních písní a k nim psal pravověrné texty. Melodie těchto písní využívaly čtyř základních řeckých stupnic podobně jako písně, které byly zpívány v pohanských chrámech a na scéně světských divadel. Bylo to zpívané slovo na řecké melodie. Podle dochovaných pramenů je zřejmé, že se tyto zpěvy těšily velké oblibě. Není proto divu, že podle jejich vzoru byly skládány i písně v „klasických“ křesťanských sborech.
Vrcholné období a jeho hudební formy
Model jednohlasnosti byl přísně dodržován až do jedenáctého století, kdy se objevil vícehlas, který se stal nejcennějším přínosem středověké hudby. Ve svých počátcích to byl jen způsob přednesu gregoriánského chorálu, tedy jakési vylepšení jednohlasého zpěvu. Nejstarší památky notovaného vícehlasu jsou z 10.století, oficiálními kruhy byl však vícehlas přijat až mnohem později. Období rozvinutého vícehlasu (od 12. do prvních desetiletí 14. století) se nazývá ars antiqua. Nejdůležitějšími hudebními formami tohoto období jsou motet, conductus a dva typy rondelu.
Notace
Od 9. století vchází v život zápis hudební myšlenky. Jako základ notace se objevují neumy, od 12. století chorální noty a od 13. století mensurální notace. Za zakladatele mensurální notace se považují autoři sbírky starého vícehlasu Magnus liber organi (chybně překládáno Velká varhanní kniha), kapelníci mariánského chrámu v Paříži, Magister Leoninus a Perotinus Magnus(Notredamská škola). Výrazný pokrok v notaci přinesl významný teoretik Phillippe de Vitry diferenciací délky tónů a rytmů.
Nástroje
- smyčcové – gigue a viella
- drnkací – loutna, harfa
- klávesové – především varhany a ve 14. století již také k lavír ve své primitivní podobě
- dechové (zobcové a kostěné flétny, píšťaly, rohy, trouby) i
- bicí nástroje